..lípnu sem teď něco z první lekce tvůrčího psaní, z níž jsem přišla zcela nadšená a jelikož jsem měla po psaní ještě flamenco, tak jsem se cítila umělecky naprosto urvaná, měla jsem chuť zlíbat všecky a všecko kolem :) (to je tak, když si matka po deseti měsících vyjde na nějakej ten kurzíček ;) Ale zpátky k psaní, zadání bylo napsat povídku, která se odehrává v minulosti, kde se objevuje "uklízečka veřejných WC", pak "smích" a věta "Když nic, tak aspoň poletím." Tak tady je.. Těším se na další setkání a to, co z toho vzejde! Nevím, jak je to kvalitní z hlediska literárního, tuším, že tam budou jisté mezery :D ale hrozně mě to baví :)

                                                                      ------------

Šla jsem si to jednou takhle po šichtě domů, to víte, celá tumpachová, byl pátek, vedro až hanba a já pěkně zpocená, dneska mi ty hajzlíky daly zabrat. Tak jsem se ploužila v tom děsným horku po Náplavce, že si trochu vydechnu a na chvilku si někde sednu s limonádou a budu pozorovat to hemžení a labutě a tak.. že mi bude trochu přímořsky, nikam na dovču už jsem pěkně dlouho nejela, to víte, z mýho platu, to jde těžko, že jo.. (a můj starej se taky k ničemu nemá furt). No a tak si tak sedím a usrkávám tu svou limču (pomerančová s bazalkou to byla, moje oblíbená, na tu ještě naštěstí mám) a najednou slyším dětský smích, takový jasný čistý, vůbec mi to tam nesedlo, všude hlasitá hudba a lidi… Otáčím se, že uvidím nějaký dítě, ale nikdo nikde… A za chvilku zas! Jakoby nade mnou… A v tom ho uvidím! Kluk, sotva osmiletej, jak malej princ, kudrnky blonďatý a takovej moudrej a přitom strašně veselej kukuč, stál na kraji toho železničního mostu, víte kde, a mával na mě. Rozhlídla jsem se, jakože má někde asi mámu nebo tak, ale ne, bylo to fakt na mě! Cítila jsem se trochu rozpačitě, ukázala jsem prstem na sebe – Fakt já? – A on kývl a mával, ať za ním jdu nahoru. Tak jsem šla. Byla jsem zvědavá, s malým princem se nesetkávám každej den, že jo, a to já jsem zas dost prdlá na to, abych to prozkoumala. Vydrápala jsem se teda nahoru, malý princ (začla jsem mu tak říkat) na mě čekal a usmíval se tak nějak.. napůl vědoucně a napůl šibalsky.. a strašně laskavě, až jsem z toho byla najednou dojatá.. Chvíli jsme jen tak proti sobě mlčky stáli (zkoumali jsme se) a pak mě vzal za ruku a poodstoupil, nespouštěl ze mě přitom ty svoje veliký oči… No a já si až teď všimla, že je hned vedle něho veliká, ale opravdu velikánská labuť! Takovou labuť jsem snad ještě neviděla. Dívám se nevěřícně na oba a nevím, co si myslet. A oni – zdálo se mi, že oba – na sebe potutelně mrkli! Rozhlížím se, co na to říkají ostatní lidi, ale nikdo tam nebyl. Malý princ řekl, no vlastně on nemluvil jako my, slyšela jsem ho tak nějak uvnitř sebe, bylo to zvláštní… No a on mi řekl tímhle svým podivným způsobem, abych si s ním sedla na tu labuť (!) a že nás čeká daleká cesta. Cože?!? Kam?! Já nemůžu nikam teďka přece takdle letět! Co by tomu řekl můj starej, kdybych přišla dneska domů pozdě (s labutím pírkem ve vlasech) a vykládala mu o tom, že jsem letěla na labuti s malým princem? Že jsem se definitivně zbláznila… Malý princ s labutí se na mě však dívali velmi nekompromisně, avšak také s velkou něhou, zase mnou projelo to dojetí… Dobře – zakoktala jsem, sama sebou překvapená – ale musím být brzo zpátky! – Oba se na sebe a pak i na mě usmáli.. bylo mi s nimi, když si to teď tak uvědomuju, hrozně dobře.. Tak jo, když nic, tak aspoň poletím, pomyslela jsem si, vykasala jsem si sukni a za smíchu nás všech (no uznejte! ono to vážně bylo tak absurdní!) jsem si sedla hned za krk labutě.. a jakoby se ze mě rázem stala malá holčička, objala jsem silně ten veliký bílý krk, už beze strachu a tak nějak samozřejmě, a pocítila jsem opojnou slast dítěte, které se nechá unášet na lišce ryšce nebo na koni zlatohřívákovi kamsi jinam.. daleko.. a tak blízko zároveň..