Jak se hádá vejce a
slepice o tom, kdo byl dřív
(úkol do tvůrčího psaní)
„No tak podivej se, nehledej
v tom vědu, je to logický. Tebe jsem před chvilou vyplcla, takže jsem
nejdřív byla já, to dá rozum,“ dme se vítězoslavně slepice a spokojeně kdákne.
„A kde ses vzala asi, ty chytrá,
spadlas z nebe nebo co?!“ zapiští vejce. „Musela ses vylíhnout
z vejcete, ne?“ ťuká si vehementně na čelo (trochu si ho přitom nakleplo).
„To jsem určitě nespadla,“
zadeklamuje ironicky slepice, „zato ty seš pěkně naklepnutý teď, ty vztekloune,“
uchechtne se, „abys neskončilo brzo v omeletě… prostě mi nikdo nenamluví,
že se zničehonic objevilo vejce a až PAK,“ zdůrazní přehnaně slepice, „a až pak
vejce. Vejce zkrátka musel, MUSEL, někdo snýst! Nějaká praslepice, pramáti
všech slepic, to se mě neptej, kdo, ale někdo takovej musel prostě být, Adam a
Eva byli taky takdle,“ luskla prsty, „a nebylo předtím nějaký embryo nebo co…“
To vejce na chvíli zmátlo, hledělo
zamyšleně na slepici… ale pak se mu rozjasnilo jeho nakřapnuté čelo, „nene,
přece tam byl kus hlíny, z kterého Hospodin uhnětl Adamovi tělo, že jo“ - vejce
bylo teologicky vzdělané, což slepice nečekala - „a to je hezká a symbolická
paralela k tomu, že vejce předcházelo slepici,“ zapřednášelo udivenému
opeřenci vejce, a zatvářilo se filosoficky shovívavě.
„Hm hm hm, ty intelektuále… to si
teda nevybavuju o uhnětení Adama z hlíny“ - ani slepice nebyla teologický
analfabet – „zato si vybavuju, že první byl ZNIČEHONIC Adam a pak žebro a pak
Eva. To je analogické s naší situací – nejdřív my slepice, pak vy vajíčka…“
A byli by se handrkovali jistě dál až
do úmoru, kdyby se znenadání nerozrazily dveře kurníku a neobjevily by se
veliké holínky a chvíli nato i veliká ruka - a milé vejce hup do košíku
k ostatním spoluvejcatům a slepice… ta zas nasadila svou lhostejnou tvář
jako obvykle a s kdákotem vyběhla za ostatními kvočnami hrabat se
v hnoji jakože nic.
Někdy jen tak chvíli potichu postát (třeba
i za dveřmi kurníku) a poslouchat… Možná by nás ledacos překvapilo…
:)
