A je tu podzim. A jaký krásný! Sychravé dny střídají větrná slunečna a vše se usebírá a zpomaluje, ukliňuje a utišuje.
A my už jsme tady třetí měsíc. Počáteční zděšení a panika se proměnila v rytmickou pohodu a já jsem za to nesmírně vděčná. Každý den si připadám jako Alenka v Říši divů objevující kouzlo bytí. Obavy a předsudky vystřídal pocit bezpečí a snad i domova, dá-li se to tak troufale nazvat, nevím. Ale je mi dobře. Moc dobře. Táta mi jednou do telefonu řekl, že růst bolí, že dosáhnout něčeho, co za to opravdu stojí je bolestivé a vyžaduje oběti. Ono se to lehce řekne, když v tom člověk zrovna není. Ale asi když se zatnou zuby, jsou kolem blízcí lidé, kteří vás podpoří a milujou, tak snad zvládnete všechno na světě. Celý vesmír se spojí, když opravdu chcete a toužíte. Snad. Nevím. Ale je to krásný.
Ať je přes den sebevíc škaredě, večery jsou tady vždycky okouzlující.
Meteorologové hlásili zataženo a déšť.. svítilo sluníčko a bylo překrásně. A tak jsem sklízela..
Lichořeřišnice, měsíček
Řepa a dýně. Na to, že jsem letos zahradu nechala žít svým vlastním životem, tak je ourodička pěkná.
No a příště se vrhnu na pesto z lichořeřišnice, mast z měsíčku a řepíku lékařských a dám vědět, jak se to povedlo. :)
