Tonička chtěla vyprávět pohádku o
banánu s velkou pusou a o jablíčku, které mělo ještě větší pusu – tak tu
je, šeptám ji všem do ouška… :-)
Byl jednou jeden banán s velkou
pusou a říkal si, ó jaký já jsem pán, takováhle pusa, to se jen tak nevidí. Až
jednoho dne potkal jabko s ještě větší pusou. No téda, spadla mu čelist,
jak to, že máš takovouhle pusu? Jabko se jen padoušsky zachechtalo a dloubaje
se ležérně párátkem mezi zuby, tu a tam zlatými, odvětilo, dej si pozor na
pusu, banáne, nebo tě hamznu (rozuměj sním, novotvar dcery), než se naděješ! Ale…
ale počkej, jabko, to přece… HHHHHHAAAAAMMMMzzzzz!!!!
A banán už seděl celý nešťastný v puse
jabka, a že vám ta pusa byla veliká! A jak tak sedí v té tmě uvnitř pusy
jabka…
"Teďka eště o housce a uohuíku s pusama!"
přeruší mě Tonička v tom nejnapínavějším, ano, téměř v pravou chvíli,
užuž jsem začala být lehce nervózní, jakže to s tím banánem dopadne…
Takže
houska s rohlíkem…
No jo! To vám byla ale houska! Ta
měla úplně malinkou pusinku! A byla z toho trochu smutná a říkala jéje,
mám já to ale malinkou pusinku, úplně malinkatou… co já si počnu? Když tu
najednou, co se nestalo – potkala rohlík! A ten… ten… no ne! Ten neměl pusinku
vůbec, ale vůbec žádnou! Jejda, rohlíku, ty nemáš vůbec, ale vůbec žádnou pusinku! A jó,
to nemám asi, vidiš to, doteďka mně to nevadilo, ale teďka, jaks to řekla,
trochu jsem tím posmutněl, co já budu dělat?! Ale dyť mluvím, tak třeba ji mám,
ale nejde vidět a nevím o ní…“
Tady, přiznávám, jsem se začala lehce ztrácet v začínající
sofistikovanější exupéryovské rovině příběhu, naštěstí se dveře rozrazily takřka ve zlaté záři - ha! manžel! (jsou chvíle, kdy v něm stále vidím prince na bílém
koni! jako právě teď, vysvobodivšího mě z věže-uspávání od draka-Toničky! :-) Tak dobrou noc! Ať
žijou děti a draci a princové a tak vůbec... :-)
