Tonička chtěla vyprávět pohádku o banánu s velkou pusou a o jablíčku, které mělo ještě větší pusu – tak tu je, šeptám ji všem do ouška… :-)

Byl jednou jeden banán s velkou pusou a říkal si, ó jaký já jsem pán, takováhle pusa, to se jen tak nevidí. Až jednoho dne potkal jabko s ještě větší pusou. No téda, spadla mu čelist, jak to, že máš takovouhle pusu? Jabko se jen padoušsky zachechtalo a dloubaje se ležérně párátkem mezi zuby, tu a tam zlatými, odvětilo, dej si pozor na pusu, banáne, nebo tě hamznu (rozuměj sním, novotvar dcery), než se naděješ! Ale… ale počkej, jabko, to přece… HHHHHHAAAAAMMMMzzzzz!!!! 

A banán už seděl celý nešťastný v puse jabka, a že vám ta pusa byla veliká! A jak tak sedí v té tmě uvnitř pusy jabka…

"Teďka eště o housce a uohuíku s pusama!" přeruší mě Tonička v tom nejnapínavějším, ano, téměř v pravou chvíli, užuž jsem začala být lehce nervózní, jakže to s tím banánem dopadne… 

Takže houska s rohlíkem…

No jo! To vám byla ale houska! Ta měla úplně malinkou pusinku! A byla z toho trochu smutná a říkala jéje, mám já to ale malinkou pusinku, úplně malinkatou… co já si počnu? Když tu najednou, co se nestalo – potkala rohlík! A ten… ten… no ne! Ten neměl pusinku vůbec, ale vůbec žádnou! Jejda, rohlíku, ty nemáš vůbec, ale vůbec žádnou pusinku! A jó, to nemám asi, vidiš to, doteďka mně to nevadilo, ale teďka, jaks to řekla, trochu jsem tím posmutněl, co já budu dělat?! Ale dyť mluvím, tak třeba ji mám, ale nejde vidět a nevím o ní…“ 

Tady, přiznávám, jsem se začala lehce ztrácet v začínající sofistikovanější exupéryovské rovině příběhu, naštěstí se dveře rozrazily takřka ve zlaté záři - ha! manžel! (jsou chvíle, kdy v něm stále vidím prince na bílém koni! jako právě teď, vysvobodivšího mě z věže-uspávání od draka-Toničky! :-) Tak dobrou noc! Ať žijou děti a draci a princové a tak vůbec... :-)

..trochu šejdrem ze všech těch začátků teď.. loupám očima zpátky.. tak tu je ještě několik letních neveršovánek, porůznu a po kapsách roztroušených...

koupeš se s jablky ve staré vaně
a mrtvou vážkou
je krásná  říkáš
a ukazuješ ji všem v krabičce od sirek
mlčky ji položíme na hladinu rybníka 

a hledíme na to jímavo    s vážkami, co usedly poblíž
podobny jemnocitu rákosí
plujeme s nimi na malém lístku

hned za krabičkou od sirek
mezi rorýsi, co pijí za letu vodu

…

škrábem se po zádech
nahatých
pusiny od melounu
a ulepkané od všeho toho štěstí
posloucháme Načevu
„a duše na talíři rozprostřená...“
a nebe mezi klasy
viadukt duní štěstí neštěstí láska manželství...
vždycky mi vyjde smrt
tak přičti mašinu a máš štěstí...
a zvony zvoní
jen tady
a teď

...

to jsou pantoflíčky, ty malé žluté kytičky, říká babička
a u Pochopa mají dneska jen do jedenácti  je sobota
a zítra mše v tom ladovském kostele
a hlášení místního rozhlasu:
do naší obce přijel zelinář
a první klíště, no a druhé je hned vedle, a taky boďanec od včely
a nanukáč s pikaem a rybízová buchta
a sekačky od sousedů
a Lojzík beatboxuje v trávě a všemu se podivuje
a bazének zpola vyfouklý a plný havěti
a horko k nevydržení a pak ta bouřka
a v noci to nebe!

Léto…

a jedna takřka haiku inspirovaná tvrdou realitou po návratu do Prahy:

chybí mi tu zeleno

asi si dám koleno

:-)

Tak pěkné podzimno přeju!

🙈🙉🙊

Dubnové skotačení

Zahrada je v záplavě petrklíčů! Něco málo jsem si tedy nasbírala do zimních zásob. Vůně těchto malých žlutých kamarádů je neskutečně medová. Čaj z petrklíčkových květů je moc dobrý na nachlazení. V zimě jako když najdeš. Ale pozor! Kytička je chráněná, tak trhat vždy jen několik kvítků z celé rostliny.

Taky jsem o víkendu sázela brambory. Letos jsem se rozhodla vyzkoušet metodu podle Wolfa Dietera Storla. Německý etnobotanik, antropolog a spisovatel, jehož babička pocházela z Krušnohoří, napsal několik výborných knih. Krásné, mystické, hluboké a laskavé čtení nejen o zahradě. Ale zpátky k metodě. Naklíčené brambory rozkrájet na očka - na půlky nebo čtvrtky, z každého očka může vyrůst jedna rostlina (při sázení celých brambor vyraší jeden dominantní klíček, ostatní se drží zpátky). Tím si nejen snadno namnožíte sadbu, ale prý i takové rozkrojky nejsou atraktivní pro hlodavce. Před kladením brambor do řádků ještě poválíme brambůrky v dřevěném popelu - to pomáhá proti plísni. No a pak už jsem jen kladla do řádků, poprášila zbytkem popelu (který je také výborné hnojivo) a přikryla vrstvou zetlelé organické hmoty (seno, listí, piliny a hnůj od morčat). Uvidíme za pár měsíců. Jinak pěstuji třetím rokem brambory pouze v organické hmotě, bezorebně. Tentokrát jsem je dala do vyvýšených záhonů.

Jarní tip na oběd: Batátová kaše s tempehem a kopřivovým špenátem

Jaro!

Přátelé, jaro bije na své pučící zvony! Je to tak a všichni to vnímáme a sajeme tu energii. Všímám si rozzářených babiček nakupujících sazenice kedluben a salátů a usměvavého pana vrátného u brány, kdákajících slepic u sousedů za plotem a řvoucích srnců u nás na kopci, pupeny všech stromů jsou nateklé jako ranní kozí vemeno a míza proudí všude kam se podíváš. Nedávno jsem se zmocnila úžasné knihy od pana Čapka Zahradníkův rok. Svítila na mě v nádražním knižním regále a přesto, že už jeden výtisk doma mám, nemohla jsem ji tam nechat. Všichni vášniví zahrádkáři jistě ví, jak báječné počtení to je. Pan Čapek byl též zapáleným milovníkem zahradničení a na knize je to krásně znát. Nu a protože jsme se zde již dlouho s ničím nepodělily, tu máte sadu nových poznatků z našeho přesunu z města na venkov (tedy mého přesunu, zbytek dam jest rozvážnější a značně moudřejší) a z komfortu do "prácekamsepodíváš" a z romantické představy o životě v přírodě na "top, ještě přilož a běž nasekat led na večerní lázeň" (a opravdu si nedělám legraci).

1. zimu jsme v mobilním domečku přežili

2. kdyby byl zateplený, vše je mnohem jednodušší

3. psychická újma je značná, ale pulzující jaro vše přebíjí

4. velká škola života a facka pro naivní pohodlné měšťáčky

5. pokora a vděčnost

6. jdeme sázet a pást se na bylinkách a čichat k vonící hroudě půdy a sázet a radovat se ze sluníčka a sázet a plakat při ranním ptačím zpěvu a sázet!

A tady pár obrázků z Velikonoc a výletu na česnek medvědí.

Dámy z kufru

Velikonoční beránek na slano alá vegesekaná. Úžasná dobrota!

Zajímavá metoda barvení vajíček s krásně snovým a nevšedním výsledkem. Pěna na holení a potravinářské barvivo

Devětsil lékařský

A to je on, přátelé. Hledali jsme, až jsme našli. V souznění s bledulí.

Bledulové koberce

Vánoce a topinambury

Letošní Vánoce trávím u rodičů. Na jaře jsem dala mamince pár hlíz topinamburů, které jsem dostala darem. Ta je zasadila na letoucím kompostu a dál se o ně nestarala. A protože je teď sezóna pro sklizeň této výborné byliny, respektive jejích hlíz, jaly jsme se sklízet. Topinambury jsou naprosto nenáročná a stále rostoucí bylina, která od pozdního léta do podzimu krásně žlutě kvete. Vytvoří zhruba dvoumetrový živý plot a v zimě si můžete pochutnat na jejích chutných a zdravých hlízách. Ideální jedlá rostlina pro lehce lenivé zahradníky a to se mi líbí. Často ji také vídám volně v přírodě, dřív byla pěstovaná jako krmivo pro králíky a velice ráda se rozrůstá kde kam. 

I já jsem na jaře zasadila několik hlíz na naši zahradu, ale ne na kompost a ne do vlhkého místa. Vyrostly taky, ale asi do půl metru a už v srpnu vypadaly, že bojují seč můžou. No uvidíme, jak dopadnou u nás. Dám sem fotku pro srovnání. :) 

P.S. Taky vám tyto prazvláštní hlízy připomínají jakési bytosti z jiného světa?

malá noční hudba inspirovaná velkou půlnoční Antonií

má milá Toničko, děkuju Ti…

                ..že mi každý den ukazuješ nesčíslněkrát, jak málo k radosti stačí, třeba:

zkoumat odraz své ruky v prosklených vitrínách ÚJOPu a spořádat šunky a kyselé okurky a vajíčka ze třech chlebíčků, vyplivnout papriku a zbytek dávat s velkým hujasáním mámě a tygrovi

přenášet cedulky s heslem wifi ze stolů tam a zpět, chodit ze schodů a do schodů asi padesátkrát za sebou (díkybohu jich tam bylo jen 5), schovat se pak pod ně do tajné skrýše (o níž jsem neměla tucha) a vždycky nadšeně volat mámo! a podivovat se v neposlední řadě velké noze sochy

nechat se unést žlutým chrastícím vajíčkem koupeným v SOS za deset korun a tím, že lidi v tramvaji smrkají

pinkat si do zemdlení (jen toho rodičovského samozřejmě) s nafouknutým balónkem z DéeMka

vidět krásu v hnusňoučké fosforové hrající želvě

být obklopena nejbližšími a když odejdou, neúnavně opakovat, že teta přijde, babička přijde, děda přijde, druhý děda přijde…

být přítomná, dýchat v TEĎ, plně a celistvě, zapojeně a tím pádem opojeně a spo(ko)jeně… ve vztazích a v bytí pospolu, v objevování toho, co potřebuje tolik každý dospělák znovuvidět taky, ve vlkovi a zajícovi, ve skákání na posteli (a ve skákání obecně), v tom, že osmkrát za den máma namaluje vlka a zajíce a hrocha, ti jsou pak propícháni tužkou a je jim poučným tónem říkáno „koukej na to“, v točení se dokola s rukama rozpřaženýma na hromadách listí, v nastavování tváří a ruček prvnímu sněhu, v mém pusinkování do tvých vlásků (vlásky dítěte mají stejnak nejkrásnější vůni na světě) a v tom něčem v očích, když se poprvé v životě vidí Mikuláš a anděl a čert…

jasně, že jsou někdy dny, kdy to stojí všecko za h… houbeles, a já se jen těším, až si půjdu večer lehnout (to netuším, že usneš třeba v 11, ale tuším, že budu vstávat kolem pátý jako obvykle, páč v osmým měsíci už blbě spím) a doma je hroznej b… bugr, tečou ti soplajzy a mně nervy a jsme obě mrzutý a upatlaný, ale jdem na chvilu ven, mrholí a je kolem nuly a kočárem vjedem do h… hovňousa a pak v herničce, kde je příšerně narváno, praštíš palicí, která nevim, jak se tam octla, tu nevinnou blonďatou holčičku do oka (beztak se nevinně jen tvářila) a pak tebe praští bagrem ten nevychovanej spratek od té maminy, co si pěkně na pohodu sedí u svého noutbuku na druhým konci herny se sluchátkama v uších a pije si latéčko.. (kurnik, nemá ona nakonec recht?!) a k večeři si dáme okoralý těstoviny s nakrájenou vysočinou.. táta raděj povečeří u ťamanů.. a zkrátím to, prostě jsou dny ne tak romantické a labutím vanem mateřským opředené… ale.. suma sumárum…

       …je to tak, ukazuješ mi, že ke štěstí stačí velmi, velmi často jen provázek a užmoulaný plyšový tygr… a svět funguje, jak má… (aspoň na půl zcela přítomné hodiny, v níž je každopádně právě ukrytá ta věčnost…)

a taky vděčnost,

tvoje máma

podzimní sensestáváskutečností

A je tu podzim. A jaký krásný! Sychravé dny střídají větrná slunečna a vše se usebírá a zpomaluje, ukliňuje a utišuje. 

A my už jsme tady třetí měsíc. Počáteční zděšení a panika se proměnila v rytmickou pohodu a já jsem za to nesmírně vděčná. Každý den si připadám jako Alenka v Říši divů objevující kouzlo bytí. Obavy a předsudky vystřídal pocit bezpečí a snad i domova, dá-li se to tak troufale nazvat, nevím. Ale je mi dobře. Moc dobře. Táta mi jednou do telefonu řekl, že růst bolí, že dosáhnout něčeho, co za to opravdu stojí je bolestivé a vyžaduje oběti. Ono se to lehce řekne, když v tom člověk zrovna není. Ale asi když se zatnou zuby, jsou kolem blízcí lidé, kteří vás podpoří a milujou, tak snad zvládnete všechno na světě. Celý vesmír se spojí, když opravdu chcete a toužíte. Snad. Nevím. Ale je to krásný.

Ať je přes den sebevíc škaredě, večery jsou tady vždycky okouzlující.

Meteorologové hlásili zataženo a déšť.. svítilo sluníčko a bylo překrásně. A tak jsem sklízela..

Lichořeřišnice, měsíček

Řepa a dýně. Na to, že jsem letos zahradu nechala žít svým vlastním životem, tak je ourodička pěkná.

No a příště se vrhnu na pesto z lichořeřišnice, mast z měsíčku a řepíku lékařských a dám vědět, jak se to povedlo. :)