má milá Toničko, děkuju Ti…
..že mi každý den ukazuješ nesčíslněkrát, jak málo k radosti stačí, třeba:
zkoumat odraz své ruky
v prosklených vitrínách ÚJOPu a spořádat šunky a kyselé okurky a vajíčka
ze třech chlebíčků, vyplivnout papriku a zbytek dávat s velkým hujasáním
mámě a tygrovi
přenášet cedulky s heslem wifi ze
stolů tam a zpět, chodit ze schodů a do schodů asi padesátkrát za sebou
(díkybohu jich tam bylo jen 5), schovat se pak pod ně do tajné skrýše (o níž
jsem neměla tucha) a vždycky nadšeně volat mámo! a podivovat se
v neposlední řadě velké noze sochy
nechat se unést žlutým chrastícím
vajíčkem koupeným v SOS za deset korun a tím, že lidi v tramvaji
smrkají
pinkat si do zemdlení (jen toho
rodičovského samozřejmě) s nafouknutým balónkem z DéeMka
vidět krásu v hnusňoučké fosforové
hrající želvě
být obklopena nejbližšími a když
odejdou, neúnavně opakovat, že teta přijde, babička přijde, děda přijde, druhý
děda přijde…
být přítomná, dýchat v TEĎ, plně a
celistvě, zapojeně a tím pádem opojeně a spo(ko)jeně… ve vztazích a v bytí
pospolu, v objevování toho, co potřebuje tolik každý dospělák znovuvidět
taky, ve vlkovi a zajícovi, ve skákání na posteli (a ve skákání obecně),
v tom, že osmkrát za den máma namaluje vlka a zajíce a hrocha, ti jsou pak
propícháni tužkou a je jim poučným tónem říkáno „koukej na to“, v točení se
dokola s rukama rozpřaženýma na hromadách listí, v nastavování tváří
a ruček prvnímu sněhu, v mém pusinkování do tvých vlásků (vlásky dítěte
mají stejnak nejkrásnější vůni na světě) a v tom něčem v očích, když
se poprvé v životě vidí Mikuláš a anděl a čert…
jasně, že jsou někdy dny, kdy to stojí
všecko za h… houbeles, a já se jen těším, až si půjdu večer lehnout (to
netuším, že usneš třeba v 11, ale tuším, že budu vstávat kolem pátý jako
obvykle, páč v osmým měsíci už blbě spím) a doma je hroznej b… bugr, tečou
ti soplajzy a mně nervy a jsme obě mrzutý a upatlaný, ale jdem na chvilu
ven, mrholí a je kolem nuly a kočárem vjedem do h… hovňousa a pak
v herničce, kde je příšerně narváno, praštíš palicí, která nevim, jak se
tam octla, tu nevinnou blonďatou holčičku do oka (beztak se nevinně jen
tvářila) a pak tebe praští bagrem ten nevychovanej spratek od té maminy, co si
pěkně na pohodu sedí u svého noutbuku na druhým konci herny se
sluchátkama v uších a pije si latéčko.. (kurnik, nemá ona nakonec recht?!)
a k večeři si dáme okoralý těstoviny s nakrájenou vysočinou.. táta
raděj povečeří u ťamanů.. a zkrátím to, prostě jsou dny ne tak romantické a
labutím vanem mateřským opředené… ale.. suma sumárum…
…je to tak, ukazuješ mi, že ke štěstí
stačí velmi, velmi často jen provázek a užmoulaný plyšový tygr… a svět funguje,
jak má… (aspoň na půl zcela přítomné hodiny, v níž je každopádně právě
ukrytá ta věčnost…)
a taky vděčnost,
tvoje máma
Žádné komentáře:
Okomentovat